"O původu psa rodu Baskervillů bylo jest mnoho lícní. An však v přímé posloupnosti pocházím od Huga Baskervilla a an jsem tento příběh slyšel od svého otce, který ho rovněž slyšel od svého otce, sepsal jsem toto v pevné víře, že věc se zběhla veskrze tak, jak zde psáno. A přeji sobě, abyste věřili, synové moji, že táž spravedlnost, která hříchy tresce, i odpustiti je může nejmilostivěji a že žádná kletba není tak těžká, aby ji modlitba a pokání sejmouti nemohly. Nechať vám tedy příběh tento pomůže nebáti se plodů minulosti, ale spíše v budoucnu s obezřelostí sobě hleděti, aby podlé vášně, pro kteréž rodina naše tak zle trpěla, nepropukly znovu k záhubě naší.

Věztež tedy, že v době Veliké rebelie (jejíž dějiny, učeným lordem Clarendonem sepsané, pozornosti vaší co nejdůtklivěji poroučím) na tomto zboží Baskervillském sezením byl Hugo téhož jména, a marné by bylo zapírati, že tento Hugo byl muž kromobyčej divoký, hrubý a bezbožný. Než toto, pravdu-li díti mám, sousedé by mu byli prominuli z té příčiny, že kraj tento světců nikdy neplodil. Ale však Hugo byl nadán i letorou zběsilou a ukrutnou, takže jméno jeho učiněno jest příslovečné po celém Západu. Stalo se pak, že tento Hugo zahořel láskou (ač-li vpravdě vášeň tak temná tak světlým jménem popsána býti může) k dceři rolníka svobodníka, který vlastnil půdu nedaleko zboží Baskervillského. Panna děva však, jsouc cudná a pověsti dobré, vyhýbala se mu, seč byla, neboť se bála zlého jeho jména. A tak se jest příhodilo, že jednoho dne, v předvečer sv. Michaela, Hugo s pěti nebo šesti svých daremných a zlých kumpánů, dobře věda, že její otec i bratří mimo domov dlí, radí se k chalupě připlížili a pannu unesli.

Když ji přivezli na zámek, děva byla jest dána do jedné z horních komnat, zatímco Hugo a spřeženci jeho zasedli k dlouhé pitce, jak bylo jejich zvykem každého večera. Nuže, ubohá děva nahoře málem zešílela, slyšíc zpěv a křik a hrozné rouhání, jež k ní zdola prinkalo, neboť slova, jichž Hugo Baskerville užíval, jsa truňku plný, způsobilá prý byla zahubiti toho, kdo je říkal. Nakonec pak děva bázní tísněná učinila, čeho se byl zalekl nejstatečnější a nejzdatnější muž, neboť po větvích břečťanu, jenž kryl (a stále ještě kryje) jižní zeď, slezla z podkroví a vydala se na cestu domů, napříč přes blata, což činilo devět mil od zámku k chalupě jejího otce.

I stalo se za maličko, že Hugo opustil své hosty, aby odnesl jídlo a pití - snad spolu s jinými horšími věcmi - své zajatkyni, a spatřil, že klec jest prázdná a ptáček že uletěl. A tu, jak se zdá, rozlítil se, až byl jako člověk ďáblem posedlý, neboť seběhnuv dolů do hodokvasní síně, vyskočil na velkou tabuli, až se džbery, láhve a mísy rozlétly, a křičel hlasitě před tváří celé družiny, že ještě této noci jest ochoten odevzdati své tělo i duši Mocnostem zla, podaří-li se mu za to mladici dohoniti. A zatímco hodovníci ustrnuli, zděšeni jsouce zběsilostí tohoto člověka, jeden z mužů, maje v sobě více ohavnosti nebo snad více vína než ostatní, vykřikl, aby ji dal štváti loveckými psy. načež Hugo se vyříti z domu, křiče na štolby, aby mu osedlali klisnu a vypustili z psírny loveckou smečku. A dav psům šátek děvy, poštval je a sám pak tryskem vycválal jest za měsíčního světla na blata.

Nuže, po nějakou chvíli hodovníci stáli jako sloupové solní, nejsouce s to pochopiti, co všechno se v takové rychlosti zběhlo. Než za maličko podroušenému jejich rozumu začalo svítati, k čemu na blatech věrojatně dojde. I nastalo mezi nimi velké zmatení a všichni křičeli jeden přes druhého, volajíce ten po svých pistolích, onen po svých koních, jiní po dalším džberu vína. nakonec však vrátila se do pomatených hlav alespoň trocha rozumu a všichni vespolek, třináct počtem, nasedli jsou na koně a vydali se za Hugem. Měsíc nad nimi svítil jasně a jeli rychle, jeden vedle druhého, dávajíce se směrem, jímž se musela bráti děva, chtěla-li dosáhnouti domova. Jeli už několik mil, když míjeli jednoho z nočních pastýřů na blatech a volali na něho, zda viděl smečku. A muž, jak se vypráví, byl tak zšílený strachem, že sotva mohl mluviti, ale nakonec řekl, že vskutku viděl nešťastnou děvu se psy v jejích stopách. 'Ale spatřil jsem více než to,' řekl pastýř, 'neboť Hugo Baskerville mne minul na své černé klisně a za ním bez hlesu běžel obrovský pekelný pes - Bůh uchovej, aby tak hrozný pes kdy běžel v mých patách.'

A tak opilí páni klnuli pastýři a jeli dále. Než záhy jim mráz přeběhl po těle, neboť k nim dolehl zvuk, jako by někdo cválal přes blata, a v příštím okamžiku se kolem nich mihla černá klisna zbrocená bílou pěnou. Otěže vlekla za sebou a sedlo bylo prázdné. Potom se hodovníci sjeli do houfu, neboť na ně padl veliký strach, ale pokračovali v jízdě hlouběji do blat, ačkoliv každý z nich, být sám, radostně by byl obrátil koně. Tak jedouce pomalu dále, přišli konečně na smečku. Ač byli to psi chovu věhlasného a chrabrostí známí, skučíce tiskli se k sobě dohromady při horním konci hluboké prolákliny v blatech; někteří se plížili pryč, jiní se zježenou srstí a strnulýma očima hleděli do úzkého údolí.

Společnost se zastavila, a hádáte-li, že byli nyní střízlivější, než když vyjeli, neprohádali jste. Většina z nich odmítla jeti dále, ale tři muži, nejodvážnější nebo snad nejopilejší, vjeli do prolákliny. Úzké údolí vede do širokého prostranství, ve kterém stály a do dnešního dne stojí dva z oněch velkých balvanů, jaké vztyčovávaly jisté zapomenuté národy v dávných dobách. Měsíc jasně svítil na mýtinu a v jejím středu ležela nešťastná děva, mrtvá hrůzou a vyčerpáním. Leč vlasy na hlavách oněch tří bezbožných rufiánů nevstaly proto, že viděli mrtvou mladici, aniž jen proto, že opodál spatřili mrtvolu Huga Baskervilla, ale že viděli, kterak nad Hugem stojí a jeho hrdlo drásá cosi příšerného, obrovská černá besti, mající tvary velkého loveckého psa, ale větší než jakýkoli pes, na němž kdy spočinuly smrtelné oči. A právě v tu chvíli, kdy se dívali, ta věc vyrvala jest z Huga Baskervilla hrdlo, načež - když se obrátila s planoucíma očima s mordou, z níž kanula krev - ti tři muži vykřikli strachy a pořáde ječíce ujížděli přes blata, aby život spasili. Jeden, tak se praví, téže noci zemřel jest na to, co viděl, a ostatní dva byli mátožní do konce svých dnů.

Takový, synové moji, jest příběh o zjevení psa, jenž, jak se praví, tak zle sužoval rod od oněch dob až po nynější čas. A sepsal-li jsem to, důvodem bylo, že méně hrůzy jest v tom, co jasně známo, než co toliko z náznaků známe a dohadů. Aniž popříti lze, že mnozí členové rodiny sešli zlou smrtí, jež byla náhlá, krvavá a záhadná. Než přece se můžeme odevzdati do nekonečné dobroty Prozřetelnosti, jež jistě nebude navěky trestati nevinné dále než do onoho třetího a čtvrtého kolena, jak hrozí Písmo svaté. Této Prozřetelnosti, synové moji, vás poroučím a radím vám, abyste pro opatrnost vyhýbali se blatům, vřesovišti, slatině a bažinám v oněch hodinách temnoty, kdy moc zla jest nejsilnější.

Toto píše Hugo Baskerville svým dvěma synům Rodgerovi a Johnovi s poroučením, aby nic o tom neříkali své sestře Alžbětě."